Náš plán byl prostý. Vylézt na Čínskou zeď a jít po ní na jihovýchod až k sousednímu rekonstruovanému úseku v Mu-tchien-jü a tam sejít dolů. To bylo nutné, protože jet dvakrát do Číny a nevidět Čínskou zeď v klasické rekonstruované podobě, to je jak jet do Thajska a neokusit rozkoš od místních krasavic.

My jsme zvolili východní výstup na Zeď, který byl nejblíž k Mu-tchien-jü. Po hlavní silnici dolů až k altánku, a tam po betonové silnici doprava. Silnice končí na parkovišti, dále vede pěšina do sedla, kde konečně narazíme na zeď. O zeď je opřený bytelný žebřík a zanedlouho se vynoří i bábuška, které ten žebřík patří a žádá za jeho použití 5 ¥ na osobu.

Čínská zeď je tu opravdu divoká. Někde se zachovaly zbytky dlážděných schodů, které se však plně přizpůsobovaly terénu, takže v některých místech byly nechutně strmé. Jinde byla zeď obnažená až na kamenné jádro. A v těch nejstrmějších úsecích zeď úplně chyběla a my museli lézt po skále. Časový plán se vůčihledě hroutil, na druhou stranu představa, že ty skály bychom měli zlézat ještě podruhé zpátky, byla dostatečnou motivací, že jediná cesta je vpřed.

O zábavu se nám průběžně staral místní hmyz – pěticentimetrové stonožky vykukující z každé škvíry a cikády, které si na nás bezstarostně sedaly. Přesvědčit Kač, že cikády neštípou, nekoušou ani nepíchají, bylo nad moje síly. Aspoň že komáři a ovádi si dali pokoj.

Před námi je nejvyšší vrchol hřebene a já Kačku ubezpečuji, že za ním už je Mu-tchien-jü. Jistý jsem si tím zdaleka nebyl, ale musel jsem ji nějak motivovat Kač tam viděla siluety lidí na ochozu bašty, takže by to mohlo být ono.

Ze siluety se nakonec vyloupl další vybírač žebříkovného. Mu-tchien-jü to nebylo, ale stav zdi se znatelně zlepšil a skončily strmé horolezké úseky. Teprve pozdě odpoledne jsme dorazili ke stánku, na kterém se skvěla cedule Water&snack: the last chance for 10 km a za ním konečně začala Zeď jak ji znáte z prospektů, s dlažbou, udržovanými schody a pečlivě vyvedeným cihlovým cimbuřím. Turistů už tu bylo pomálu, protože čínský turista je ranní ptáče a 6 hodin odpoledne je pro něj už pozdě večer.

Pozdě večer bylo i pro autobusáky, z Mu-tchien-jü už nic nejelo. Vzali jsme zavděk stopem, který sice prvně chtěl do Chuaj-žou podobnou dardu jako taxikáři, ale byl ochoten smlouvat a jít ani ne na polovinu.