Přes hory a pod horami

D 6018: Čching-tao 20:00 – Wej-fang 21:09
K 70: Wej-fang 21:30 – Chuang-šan 18:20 (2. den)

Druhý den jsme vyrazili na pláž na samém severním okraji města. Tam jsme se rozdělili. Kač zůstala u moře a hrála tam hrdinku dne. Číňané totiž skoro vůbec neumí plavat. Běžně uvidíte dospělého chlapa, jak jde do vody s kruhem a nafukovacími rukávky. Kač, která se vrhala do metrových vln bez jakékoliv výbavy, zanechávala na tvářích Číňanů nefalšovaný údiv.

Já si dal průzkumnou výpravu na nedalekou horu Fu-šan. Kromě nevšedního výhledu na město také skýtala jednu skrytou památku po Němcích. Německá armáda tu za 1. světové války vykutala množství bunkrů. Informace o nich byly velmi kusé (jak ostatně o jakýchkoliv urbexích objektech v Číně) a o to více jsem byl na ně zvědavý.

Bunkry nezklamaly. Z čtyř bunkrů jsem našel dva (na zbylé nezbyl čas) a oproti českým krytům se jejich chodby táhly do několikasetmetrových délek. Ani stopa po grafitti a odpadcích. Jen foťák se tu nechytal. Kvůli vysoké vlhkosti vzduchu a nízké teplotě v podzemí se v bunkrech válela hustá mlha. Omluvte proto špatnou kvalitu fotek.

Bylo tomu někdy na začátku cesty, kdy jsem se s Kač vsadil, že nám na cestě žádný vlak neujede. Kač, věčný skeptik, oproti tomu nabídla večeři. Plán cesty mi hrál do karet. Všude dostatečné rezervy na přestup, na nádraží jsme vždy přicházeli aspoň s půlhodinovým předstihem…to ovšem nesmíte odjíždět z Čching-taa v pátek odpoledne. Čching-tao je jen provinční město (kolem 3 milionů obyvatel), metro se zde teprve staví a proto zácpy tu jsou na denním pořádku. Když bus k pláži jel hodinu, vypadaly dvě hodiny na návrat na nádraží dostatečně. V své podstatě dostatečné byly, na nádraží jsme dorazili pět minut před odjezdem. V dalekých západních krajích to na přeběhnutí do vlaku stačí. Nás však před nádražím vítala dlouhatánská fronta před zavazadlovým scannerem. Kač ukázala hlídači lístky s časem odjezdu, naše vyděšené obličeje ho nejspíše obměkčily a pustil nás bočním vchodem. Šup na lávku k nástupišti. Leč ouha, schody k nástupišti jsou zavřené, lávka slouží jen pro odchod. Takže do podchodu. V podchodu jsou davy lidí a ač do odjezdu zbývá ještě více než minuta, ajznboňák právě zavírá dveře do průchodu k našemu vlaku. Rýsuje se velký průšvih, protože náš čeká jedenapůldenní přejezd nočním vlakem a lůžkové lístky jsou týden před odjezdem beznadějně vyprodané. Jiné lístky nepřipadají v úvahu, protože další noc strávená na sedadle (nedejbože na stojáka) je děsivá představa.

Říká se o Maďarech, že když s vámi vorají, musíte nejprve pořádně seřvat. Pak jste pro ně chlap a začnou se chovat slušně. U Číňanů to asi platí také. Normálně bych se styděl udělat takovou scénu, ale adrenalin ze zběsilého úprku na nádraží udělal své. Po emotivním vysvětlování rukama nohama, ať nás probůh pustí a jeho odmítavém „nene, předpis je předpis“ (vlak samozřejmě mezitím ujel) nás oslovuje jeho kolegyně, a jde s námi do jakési čínské obdoby doprkanclu. Tam seděla jiná slečna, která uměla trochu anglicky a k našemu velkému údivu našla řešení. Za půl hodiny odjíždí stejným směrem výrazně rychlejší rychlovlak, z něhož můžeme ve Wej-fangu přestoupit na náš nočník. Ani jsme nemuseli platit nic navíc. V rychlovlaku jsme sice neměli místo k sezení (v Číně se i na rychlovlaky prodávají lístky na stojáka), ale průvodčí nás usadil na plastová štokrlátka v jídelním voze. Celou hodinu jízdy jsme se mohli už jen uvolněně smát, jak budu Kačce vařit večeři.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>